Co si přeje k Vánocům?

Dostala jsem email od synovy klinické psycholožky s dlouhou zprávou z vyšetření, krátkým doprovodným textem a jednou větou, která mě zarazila. Psala v ní, že se zapomněla zeptat, co si můj syn přeje k Vánocům.

Na rozdíl od všech těch odborných termínů, zkratek a názvosloví jsem tuhle větu nemohla pár vteřin pochopit. Několikrát jsem si ji přečetla. A pak to přišlo - začaly se mi postupně vybavovat synovy Vánoce. 

Batole pobíhající zmateně po obýváku, co ignoruje stromeček, nábytek, stěny, rodiče. 
Větší batole pobíhající zmateně po domě, co okusuje stromeček, nábytek, stěny, rodiče. 
Dítě pobíhající polonahé doma i venku, co cupuje stromeček, nábytek, stěny, rodiče.

Dítě, co pláče, křičí, bije se, bije nás a nechápe, co jsou Vánoce a ani cokoliv jiného.

Vánoční výzdoba nulová.
Žádné cukroví.
Žádné rodinné návštěvy.
Žádné koledy ani pohádky.
Vánoční dárky nerozbalené do února.
Štědrovečerní večeře u stolu jen na pár vteřin. Jako hlavní jídlo suchary z DMka. Jako dezert slzy. Jeho i naše.
Deprese, smutek, strach.


Je to pro mě až divný, ale dnes na takovou otázku umím odpovědět. A tu odpověď chci zapsat i sem. Aby si ji mohli přečíst ti rodiče, kteří budou mít na štědrovečerní večeři jen pár vteřin a pak budou tiše polykat slzy. Aby věděli, že nejen vánoční zázraky se dějí.

Můj syn si k Vánocům něco přeje.
Chce si o Vánocích přivést domů pantofle z respitního centra. A to dokonce není vše!
Chce taky dojet koupit stromeček na parkoviště u Kauflandu a vyndat tu loňskou polomrtvou rybu z rybníka a donést ji domů do vany.