Diktát

Na život před narozením mého syna si vzpomínám velice mlhavě. V noci jsem si ale velice konkrétně vzpomněla na svoje školní léta, která bych v mém autismem a depresí změněném vnímání času zařadila přibližně do období pravěku.

Vzpomněla jsem si, jak jsem seděla v lavici a psala svým supermoderním bombičkovým perem naprosto nesmyslnou větu, kterou ve svém životě rozhodně nikdy nepoužiju: Šakali zavile vyli na bílý měsíc.

Jasně, že jsem jí nikdy nepoužila. Já jsem ji rovnou žila! A vsadím se, že příští úplněk ji budu žít zase.
To já jsem ten šakal. Jen nevyju zavile, ale zoufale. A už jsem šakal tak dlouho, že zavyju zoufale i při pouhé myšlence na bílý měsíce.

Vím, že v pravěku mi na tom hodně záleželo, ale teď je mi celkem jedno, jestli mám všechna ta i a y správně. Teď mi záleží hlavně tom, abych dokázala být dost zavilá a ty úplňky vůbec přežila.