Důvěryhodné Kukačky

Před diagnózou jsme měli jako rodiče nejtěžší období.
Náš syn nekomunikoval, ničemu nerozuměl a zmítal se v dlouhých agresivních a sebeagresivních záchvatech mnohokrát denně. 

Kromě neustálého boje se synem jsme bojovali i s nedůvěrou našeho okolí.

Kdekoliv jsme se zmínili o našich zážitcích, nikdo, kdo s naším dítětem nestrávil o samotě víc než 2 minuty, nám nevěřil.

Obvykle nás zhodnotil jako špatné rodiče a ještě častěji jako týrané manžele.


Šla jsem na prohlídku k novému obvodnímu lékaři. Jeho vyděšený pohled na moje tělo ve spodním prádle se nedá zapomenout.

"Proboha, kdo Vám to udělal?!"
"Moje dítě, pane doktore."
"Tak ale vážně! To Vás bije manžel? Mně to můžete říct."

Chodila jsem jednou týdně na poradu do práce. Moje kolegyně zůstala u mě v kanceláři i po poradě.

"My samozřejmě nevíme, co se děje u Vás doma. Ale myslíme si, že Tě manžel bije."
"To ne! Ty modřiny jsou od mýho syna."
"Hele, já mám dvě děti a modřinu ani jednu. Takže jak to je?  

Můj táta si vzal stranou mého manžela. 

"Podívej se, jak vypadáš. Je to sice moje dcera a můžete mít neshody, ale nesmíš se od ní nechat takhle zřídit. Jestli chceš, já jí domluvím. Nebo se radši nech rovnou rozvést." 
"Ale to je od Tvýho vnuka. Vždyť Ti pořád říkáme, že to s ním není jednoduchý."
"A tuhle výmluvu jsi vymyslel sám nebo ses ji musel naučit povinně?"

Volala jsem synově končící pediatričce, že jsme k jeho tříletým narozeninám dostali diagnózu.

"Vážně? Váš syn a autista? Takže to není.... Tomu se mi nechce ani věřit!"

Po stanovení diagnózy už jsme zase důvěryhodní byli.

Doktor už jen chápavě kýve a nabízí mi léky na bolest a předpis na antidepresiva hned mezi dveřmi.
Kolegyně už se nediví, když v létě nosím dlouhé rukávy.
Můj táta mému manželovi doporučuje rozvod už jen kvůli mé povaze.
A synově doktorce je to v důchodu asi úplně jedno. 

Ale jak jsem nedávno zjistila, diagnóza nebyla dostatečným důvodem k obnovení důvěry v naši výchovu a manželství pro všechny.  

Na terasu za mnou přišel tchán. Máme dvojdomek a na zahradě se vidíme už deset let téměř denně, ale tentokrát vážil cestu až k nám. 

"Tak jsem dokoukal Kukačky. A tam byl taky autista. A nerozmazlovali ho! Takže už jsem pochopil, že to teda tou Vaší výchovou asi nebude."

Chvála bohu a Arichtevovi!