Jak pochopit a vysvětlit autismus?

Pamatuji si, jak mě uprostřed chladné noci probudila vzrušená debata mých rodičů o něčem, co se děje v Praze. Pamatuji si, jak nám učitelka podrážděně vysvětlila, že odteď už ji nebudeme oslovovat soudružko ale paní učitelko. 
Pamatuji si, jak jsem cestou z gymplu vešla do naší ulice a rodiče mě s ustaraným výrazem čekali před domem. Ten den jsme moje narozeniny neslavili. Byli jsme nalepení u televize a sledovali děsivé reportáže z New Yorku.
Byla jsem svědkem mojí sestře, když se šťastným úsměvem a očima plnýma slz řekla ano.
Byla jsem svědkem toho, jak moje sestra se smutným úsměvem a očima plnýma naděje odcházela z rozvodového stání.
A teprve nedávno jsem byla svědkem události, která se mě vůbec netýkala a přesto pro mě byla tak intenzivní, že si ji budu pamatovat stejně přesně jako ty ostatní.


Odcházela jsem z Ikemu kolem urgentního příjmu. V malé prosklené čekárně se ze židlí prudce zvedli dva lidé, zřejmě manželé. Blížil se k nim mladý doktor s kamennou tváří. Řekl první větu. Z výrazů těch dvou bylo jasné, že nedošlo k nejhoršímu, ale něco je špatně.
Chtěla jsem počkat na druhou větu toho doktora. Měla jsem pocit, jako bych svoje kroky zpomalila snad na několik minut. Ale ta druhá věta pořád nepřicházela. V mém vnímání času doktorův nádech před druhou větou trval věky. 
Nechtěla jsem na ně přes prosklenou zeď civět. Vrátila jsem svou chůzi do obvyklého tempa, podívala se před sebe a s obrazem těch tří před očima pokračovala dál.
Něco mi ten moment připomínal, něco tak známého až intimního a přitom tak neobvyklého. Něco, co by člověka, který tenhle okamžik vidí, normálně nenapadlo. 

Až časem jsem si uvědomila, že ta nekonečná chvíle mi připomněla autismus. Autismus jako takový. Diagnózu, která je pro mě stejně uchopitelná jako nádech doktora před druhou větou v čekárně urgentního příjmu.

Když můj malý syn dostal diagnózu dětský autismus, cítila jsem se tak zmateně. Co to tedy pro něj a pro nás znamená? A co to teprve bude znamenat? Vždyť autista může být velice chytrý kluk s nějakou divnou zálibou stejně jako těžce postižený kluk, který dostatečně neovládá svoje tělo a sotva chápe, co se kolem něj děje.

V naší knihovně mám uložený červený diplom, cenu jedné vědecké nadace a už skoro 7 let miluju autistu. Přesto je pro mě těžké autismus pochopit a ještě těžší vysvětlit.