Myšlenky

Poslední dny jsem jen zvracela a sledovala zpravodajství. Nebo to bylo naopak?

Mohla jsem se přiotrávit tou rok prošlou proteinovou tyčinkou anebo myšlenkami, které se mi po té nevalné oválné reality show prošly hlavou snad tisíckrát - přesně v tomto pořadí:

Můj syn nikdy nebude mít žádné karty.
Můj syn ani nikdy nebude umět hrát karty.
Nejen, že dostatečně nepoděkuje, on si o pomoc ani neřekne.
Hlavně nikdy se nebude chovat vděčně.
Ty jo, vždyť bude dělat spoustu šíleností, spoustu chyb, možná někomu ublíží a přitom bude potřebovat obrovskou pomoc pořád.
Bože, co blbnu, proč při všem, co vidím, myslím hned na něj.
On by ty karty stejně rozkousal.
A taky by nemohl mít oblek, urval by si cedulky a rozpáral švy.
Fakt mi už hrabe.
Ale je to děsivý, mít dítě bez karet.

Dnes je mi líp. Ale stejně. Proteinových tyčinek se pro jistotu nejméně rok nedotknu a do hlavy si budu pouštět jen myšlenku, která se mi tam taky už tisíckrát prošla a nikdy mi z ní zle nebylo:
Jak já jsem ráda, že se syn narodil v našem státě a do téhle doby, kdy má velkou šanci na svobodu, na respekt a na pomoc.
Snad téhle myšlence datum spotřeby nikdy neprojde.