Má budoucnost

Tak jsem se včera dozvěděla, co budu dělat za přibližně 20 let. 

Ještě před třemi lety bych řekla, že manžel nakonec spáchá tu sebevraždu a my prodáme náš dům a necháme si postavit opevněný, vypolstrovaný, vojenský bunkr připomínající domek někde na samotě.

Dneska si pro syna představuju krásné chráněné bydlení a tajně doufám, že třeba zvládneme bydlet i všichni tři spolu.

Za ty poslední roky se toho tolik změnilo, že bych si troufla věřit i na zázraky.

Proto možná až zírám na mladé dospělé autisty a jejich maminky, které potkávám v synově respitním centru.  
Kvůli covidu musíme každé odpoledne čekat na svoje děti před budovou a asistentky nám je postupně přivádí. Takže je čas prohodit i pár vět a dozvědět se, jaké to v budoucnu asi bude. 

Včera jsem se dala do řeči s maminkou, jejíž syn je největším člověkem, kterého jsem kdy viděla. Je pro mě záhadou, jak taková drobná žena dokáže zabrzdit dospělého dvoumetrového statného chlapa, který když se vydá na cestu, tak prostě jde a je mu jedno, jestli jsou v cestě dveře nebo jiná osoba. 

Svěřila jsem se jí, že často přemýšlím nad tím, jak bude asi vypadat můj syn až bude ve věku jejího dítěte a taky jak to s ním budu zvládat já.  

A ona mi to prozradila: "Paní, až bude takhle velkej, tak se z toho poserete!"