Maminka je

Ke Dni matek jsem si nadělila sebetrýznění v podobě sledování sociálních sítích.
Kromě prohlížení něžných fotek a videí dětí, co mamince nesou nezmuchlané, neroztrhané, nerozkousané, asistentkami nevyrobené přáníčko, a objímají ji, aniž by ji přitom držely pevně pod krkem nebo ji rvaly vlasy, jsem ještě poctivě četla elegantním písmem napsané texty o tom, jaká maminka je.
Zjistila jsem, že většinou začínají vlastností, které musí způsobit komplexy nejen věčně unaveným, na sebe čas nemajícím maminkám autistů. Krásná.
No a následují slova krásou nesmyslně vysoko nastavenou laťku zrovna nesnižovala. Jedinečná, chytrá, trpělivá, pracovitá, laskavá, silná, spolehlivá, obětavá, chápající, naslouchající, přátelská, usměvavá.
Došla jsem k závěru, že podle vlastností popsaných na sociálních sítí nejsem Maminka.
Naštěstí ale splňuju jinou, pro mě vlastně tu nejdůležitější část těchto textů. Je.
Na mém mateřství je opravdu nejdůležitější to, že jsem.
Že mě mé dítě ještě nezabilo (a to jsem si už mockrát během jeho nekonečných záchvatů myslela, že teď to přijde), že jsem se ještě nezabila sama (a to jsem už párkrát usnula za volantem), že ještě nejsem zavřená v blázinci (a to jsem ani nepoznala, že jsem se prý už dvakrát zhroutila), že mi mé tělo nevypovědělo službu (a to je podle doktorů divný, protože už pár let výsledky mých vyšetření nejsou úplně OK).
Takže díkybohu pořád jsem.
A ke dni matek si vždycky budu přát, abych tu pro svoje dítě ještě dlouho byla. A klidně ošklivá.