Moje neformální péče

Od té doby, co jsem máma mého autisty, jsem v podstatě výjimkou potvrzující všechna běžná pravidla. Naposledy se mi to potvrdilo 2. října, kdy sociální sítě zaplavily příspěvky o neviditelné práci neformálních pečujících.

Já teda nevím, jak to ostatní dělají, ale moje péče viditelná rozhodně je.
Ba co víc, moje péče je nepřehlédnutelná.
Ba co ještě víc, moje péče donutí i vetché důchodce stoupnout si na špičky, aby přes přihlížející dav lépe civěli, lépe soudili, lépe radili...
No, a pokud moji péči náhodou ještě někdo neviděl, určitě ji slyšel.
Tímto zdravím všechny naše sousedy, obyvatele okolních vesnic, obyvatele nedalekého okresního města a vyděšenou divou zvěř v okolních lesích.

Na sítích taky psali, že práce pečujících je nedoceněná.
Já teda musím konstatovat, že nulové ohodnocení mé neformální péče naprosto přesně odpovídá mým pracovním výsledkům. Podle mě totiž stát očekává, že ze syna udělám normální dítě, a to je ta nula pak na místě. Všichni přece víme, že dělat svou práci za plat a bez výsledků mohou v našem státě pouze ministři, jejich političtí náměstci, většina parlamentu a někteří prezidenti.

V jedné věci ale určitě výjimkou nejsem.
Stejně jako všichni ostatní neformálně pečující rodiče mám totiž dítě s výjimečnými manažerskými schopnostmi. Bez sebemenší námahy a dokonce i bez srozumitelných slov mě dennodenně přiměje absolvovat alespoň jeden MMA zápas, podstoupit kreativní psychické mučení, vzdát se vlastní kariéry, společenského života, fyziologických potřeb a většiny základních lidských práv a svobod.
Ba co víc, pod jeho vedením mě ani nenapadne, že bych někdy měla odejít do důchodu.
Ba co ještě víc, pod jeho vedením mě ani nenapadne, abych civěla, soudila, radila...