Pro MPSV a pro Ježíška

Potom, co jsem se synem absolvovala přezkoumání jeho zdravotního stavu před posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí, jsem několik dalších dní uvažovala nad tím, jestli nám to celé stálo za to.

Pro mě to bylo vlastně jen ponižující. A ponížení já už po tolika synových záchvatech na veřejnosti veřejností nevybíravě komentovaných ani nevnímám. Pokud mě teda mé dítě neponíží až na zem, to pak vnímám dost bolestivě. 

Pro syna to ale bylo tak stresující a tak nešťastné. 

Z "výletu" do Prahy, který i přes všechny naše přípravy a vysvětlování zasáhl do jeho obvyklého programu, se vzpamatovával přesně 20 hodin. 

Od začátku cesty brečel a od začátku jednání se zoufale snažil dostat ze zasedací místnosti, ve které maminka musela zase opakovat všechny ty ošklivé a nepříjemné věci.
Přísné tváře členek komise se sice krátce po našem vstupu změnily v soucitné, ale své dotazování na to, co už stejně měly podrobně popsané v dokumentaci, zkrátka nezkrátily. 

Mně se ale po tomhle zážitku určitě zkrátil život. Snad jen o těch 20 hodin, kdy se u syna střídal pláč, panika, agresivita, smutek, řev a nářek. Kdy nebyl schopný jíst ani spát. Kdy mu nepomohly ani léky na uklidnění od psychiatra.

Většinou se syn z neobvyklých událostí takto vzpamatovává jen pár hodin. Tohle byl náš rekord. Kéž bychom ho nikdy nepřekonali.

A tak tu označím @mpsvcz a budu si letos od Ježíška přát, ať si můj zápisek odpovědní úředníci přečtou a své přísné tváře změní v soucitné dřív, než si podobné děti s nízkofunkčním autismem, hyperkinetickou poruchou a mentální retardací pozvou na osobní přezkoumání.

Nestojí to totiž za to.