Přísloví

Pravidelně jsem na svou psychoterapii jezdila rozebírat svoji osamělost. Osamělost, kterou jsem přičítala tomu, že kromě času, vlasů a snů jsem ztratila i schopnost rozumět běžným starostem a radostem své rodiny, známých i neznámých. 

Projevovalo se to téměř ve veškerém už tak ubohém sociálním životě, který jsem měla. Všechny problémy okolního světa mi připadaly tak směšné. Všechny věci, ze kterých se lidé kolem mě radovali, pro mě byly nepodstatné. Dokonce jsem přestala rozumět i televizním zprávám, novinovým článkům, písničkám, dětským říkankám a v podstatě celkové komunikaci na facebooku.

Jsem ráda, že už se mi to začíná pomalu zase vracet. Ale stále mám velký problém s některými příslovími, která na mě často vykukují v příspěvcích mých přátel. 

Tak třeba sdílená starost, poloviční starost. Tohle přísloví teda u mě platí přesně naopak.
Když jsem svojí mamce sdělila, že jsem přesvědčená, že mě syn jednou zabije a bojím se, že ho pak zavřou někam do blázince a zdrogují, rozhodně se můj strach nerozpůlil. 

Mamka dostala žlučníkový záchvat a zasekly se jí nervy v páteři. Táta mi pak rozzuřenej volal z nemocnice, že má žně a místo toho aby byl v práci, teď kvůli mým výlevům trčí před ordinací a už dvě hodiny čeká, než daj mamku dohromady. Že tohle si se mnou ještě vyřídí. 

Takže jsem měla z jedné starosti hned tři. 

Ona ani druhá část toho přísloví se mi zatím nepodařila pochopit. Sdílená radost, dvojnásobná radost.
Když jsem na dětském hřišti v pauze mezi záchvaty jedné mamince sdělila, že jsem ráda, že už začíná jaro, protože modřiny po zimních botách se hůř hojí, vzala svoji dcerku do náruče a s pohrdavým pohledem odešla na jinou skluzavku. Pak se na mě i z té dálky mračila tak, že mi mou radost z jara úplně zkazila.

Vlastně se peru nejen s příslovími. Docela mi dávají zabrat i příspěvky o vesmíru, který plní přání, jen se musí přát správně. 
Nerozumím tomu, jak si mohl vesmír nějak jinak vyložit přání zdravé dítě. Copak zdravé dítě může pro vesmír znamenat, že se syn i já budeme léčit na psychiatrii?

A to jsem ještě nezmínila četné příspěvky o ženách bohyních. Při pohledu do zrcadla si vždycky potvrdím, že ten můj návrat je vskutku pomalý. 

A taky se bojím, že jestli si ještě jednou přečtu o tom, že mám oslavovat svoji zatraceně bolestivou menstruaci, tak se mi ten návrat taky nemusí podařit vůbec. 
 

Nedostatek pobytových zařízení pro autisty vede na psychiatrii: 
https://www.idnes.cz/plzen/zpravy/autista-psychiatrie