Skrytá identita
Přišlo mi několik dotazů na mou totožnost. Výzev, ať napíšu, kdo jsem, kde bydlím a co dělám. A jeden dost neslušný návrh, ať sem dám své fotky.
Už když jsem začala psát svůj první zápisek, bylo mi celkem jasné, jak chci svůj blog pojmout. Jako knihu. Jako knihu, kterou když čtu, můžu si na místě hlavního hrdiny představit kohokoliv. Můžu si představit sebe.
Můžu být kýmkoliv, kým jsem ve svém po mnoho let běžném životě být nemohla.
Jednou jsem podivuhodný kluk ze Sirotčince slečny Peregrinové pro podivné děti, jindy jsem budoucí upírka z Twilight ságy a jindy novinář pátrající po vrahovi mladé dívky mezi Muži, kteří nenávidí ženy. A teď můžu být máma autisty.
Jakmile vidím film nebo něčí fotky a videa na sociálních sítí, už to nejsem já. Už jsem jen pozorovatel.
O té doby, co se mi narodil můj hyperaktivní autista, jsem mnoho jiných než odborných knih nečetla.
Za to jsem s ním dost podivuhodných příběhů zažila. Poznala jsem s ním obrovskou lásku, kterou mi tolikrát vyznal kousnutím do krku. A i přes mnoho falešných stop jsem pro něj vypátrala úžasné respitní centrum.
Ale to ještě není konec. Ani kdybych chtěla, konec Vám prozradit nemůžu. Sama autorka je zvědavá, jak tahle kniha dopadne.