Smíření s nesmířením
Pane doktore, jak poznám, že jsem se s tím fakt smířila?"
"Já si myslím, že se s tím nikdy nesmíříte."
Demonstrativně mlčím a s nespokojeným pohledem do jeho zamyšlených očí mu dávám prostor, aby se opravil.
Neopravil se.
A ani později svůj názor nezměnil.
Dodnes nevím, jak takové smíření vypadá. Ale není to dlouho, co jsem zjistila, že mě to už nezajímá.
Možná jsem se smířila s tím, že se s tím nikdy nesmířím.
Ale nedokážu si přesně vzpomenout, od kdy to tak mám.
Asi od té doby, kdy večer nepadnu do postele k smrti unavená a nemám sílu si ze žeber vyndat ukouslou lžíci bagru a ze zadku bezhlavou figurku kačera Donalda.
Asi od té doby, kdy při odjezdu manžela do zahraničí nezamykám ložnici a na nočním stolku nemám pro dítě připravenou zásobu jídla a pití, kdybych se ráno už neprobudila.
Asi od té doby, kdy chápu na hřišti zaslechnutý rozhovor dvou maminek a nemyslím si, že mluví cizí řečí nebo že řeší totální kraviny.
Asi od té doby, kdy celý den nepropláču, když narazím v Obi na maminku s malinkým synem, jak společně vybírají vánoční ozdoby.
Asi od té doby, co se neutápím v sebelítosti pokaždé, když na sousedku její nedlouho po mém synovi narozená holčička na dvoře zavolá: "Mami!"
Asi od té doby, kdy jsem zase začala používat všechnu tu v minulých letech naivně objednanou tělovou kosmetiku, z níž jenom pilník na paty nemá prošlé datum spotřeby.
Asi od té doby, kdy jsem si koupila lak na nehty a stihla si je nalakovat dřív, než vyschnul.
Asi od té doby, co mám sílu přijmout i hovor z neznámého čísla.
Asi od té doby, co mám sílu odpovědět na dvacet téměř zbytečných otázek mojí mamky, které mi je schopná položit ještě potom, co mi řekne, že teď zrovna nemůže telefonovat.
Asi od té doby, kdy dokážu o autismu mého dítěte mluvit bez marného potlačování pláče a knedlíku v krku.
Asi od té doby, kdy se mi knedlíky v žaludku nemění v kamení.
Asi od té doby, kdy nedočkavě neodpočítávám každý den do setkání s mým psychologem, kterého mám za jediného člověka na světě, co mi alespoň trochu rozumí. A to na něj na většině našich sezení jen mlčky a nespokojeně civím.