Střet s realitou
Tak tohle už si musím zapsat. Okamžik, kdy se mi svět tak divně zpomalil. V té chvíli se začali jednotlivé maminky stručně představovat a mluvit o diagnózách svých dětí.
O malých dětech a dospělých dětech, které mají těžké formy
autismu - běžně nerozumí, nemluví, některé se nehýbou, jiné jsou v pohybu pořád,
komunikují skřeky, hýkáním, vrčením, smíchem, gesty, mají záchvaty, epilepsii
a často další postižení.
Některá se u toho usmívá, jiná červená, jedna se zlomeným hlasem sotva dořekne.
A za chvilku přijde řada na mě. Je to zvláštní, že zrovna já jsem tady. Že patřím mezi maminky postižených dětí. Někdy se přistihnu, že mi to za těch šest let prostě ještě nedošlo.
Díky bohu se to většina maminek snaží zlehčit a celá parta každou chvíli vyprskne smíchy.
Často si říkám, jaká asi budu za deset, dvacet let. A tady
vidím, jaká přesně bych chtěla být. Smířená, nad věcí, plná humoru a snadnosti.
S velkou nadějí v očích koukám na ženy kolem sebe, které mají už
dospělé děti a zdají se být takové.
A vlastně až teď mi dochází, že to bude zřejmě jediná možná cesta, jak se dospělosti svého předškoláka dožít se zachováním
zdravého rozumu.
Na tuhle cestu se musím vydat.
Hezkej patetickej závěr jsem si sem napsala.
No, to jsem na
sebe zvědavá...