Ujetá přání

Na hraně nočního stolku je krev. Rozhlédnu se a nikde v ložnici neleží mrtvola a ani se neschovává masový vrah se zkrvaveným nožem. 

S marnou touho najít alespoň jednoho z nich se pro jistotu podívám ještě pod postel a prohledám peřiny. Nic. Tak dobře, nechť boj započne!
 

Svlékám ječícího syna z teplákové soupravy. Snaží se mi v tom zabránit a než se dostanu k teplákům, je na zemi u nočního stolku i moje krev. Přesto se mi to ale podaří. A nic. Nikde žádné zranění.

Snažím se ho tedy zase obléknout. Zase ječí. Zase se mi v tom snaží zabránit. Vytrhne mi trs vlasů a mně to konečně dojde! Prohledám jeho přerostlé kudrlinky a najdu rozseklou kůži.
Naštěstí to snad není na šití, nikde žádná boule, většina krve zůstala na nočním stolku. "Takže ať je v klidu, v noci ho párkrát vzbuďte a ještě dva dny pozorujte." zní mi v uších hypotetické věty, které jsem zcela nehypoteticky už xkrát slyšela na pohotovosti. 

A taky moje nehypotetická odpověď: moje dítě nikdy není v klidu, v noci ho budit opravdu nemusím a pokud mě tady zítra nechcete znova, nesmím z něj spustit oči.

Asi jsem jediná máma na světě, co si přeje, aby její dítě cítilo bolest. 

A taky dětského kadeřníka. Specialistu s vypolstrovanou místností a úspěšnou kariérou v NMA, co moje dítě úspěšně ostříhá tupými, nejlépe gumovými nůžkami. 

A taky lepidlo. Lepidlo, které udrží pohromadě i kosmickou raketu. A ať ho prodávají v Ikee k těm přiblblejm pacičkám. 

Autisté mohou mít porušené vnímání tělesného schématu a bolesti:
https://ergoterapie-plzen.cz/vnimani-telesneho-schematu/
https://www.idnes.cz/onadnes/zdravi/zivot-s-autistou-autismus.