Vyhoření

Prvních pár měsíců po porodu jsem si myslela, že ještě chvilku vydržím a ono se to zlomí. Že ta moje obrovská láska k mému dokonalému, šíleně řvoucímu, nonstop se vrtícímu miminku, co nesnáší spánek, kojení, přebalování, koupání, zavinovačku, kočárek, autosedačku, říkanky, písničky a zřejmě i mě překoná všechno.

Do synových 3 let jsem si myslela, že to nevydržím už ani chvilku. Že ta moje obrovská láska nezabrání tomu, že se brzy po těch pár minutách spánku už neprobudím nebo že mi mé dokonalé, šíleně řvoucí, nonstop se v záchvatech zmítající batole, co ignoruje spánek, bolest, nebezpečí, potraviny, hračky, lidi, zvířata, mluvené slovo, křičené slovo a prosebné slovo prokousne kůži i s tepnou nebo mě shodí ze schodů.

Pak přišla diagnóza a s ní i mé přesvědčení, že moje obrovská láska prostě musí vydržet všechno. Zklamaná z ubohé podpory státních institucí, šokovaná nulovou úhradou terapií autismu ze zdravotního pojištění a přemotivovaná informacemi z kurzů, knih a přednášek pro zoufalé, potlučené rodiče, co jsou ochotni zkusit všechno, co by mohlo jejich tedy asi ne úplně dokonalému děťátku pomoc, jsem taky všechno vyzkoušela.

Po roce obrovského zápřahu se nám povedlo pár pokroků.
Jak já jsem byla šťastná, když se mi podařilo syna naučit vyjádřit nesouhlas jinak, než mlácením svojí hlavičky do mé hlavičky, do vany nebo do země. Když na mou výzvu dokázal vyplivnout věci, co mu tak chutnaly - třeba kameny, kabely, střepy, šperky, kusy oblečení, kusy tátovy kůže a trsy mých vlasů. A ten pocit, když mě chytil za ruku a nezaryl svoje nehtíky až do mé krve, ten mě ještě teď dojímá. 

Těch pár pokroků ale neustálo moje zdraví. Fyzické i psychické.Zpětně se tomu nedivím. Ale tehdy, tehdy jsem to prostě neviděla.

Ta obrovská láska ještě posilněná obrovskou potřebou pomoc svému dítěti mě úplně zaslepila. Byla jsem přesvědčená, že jsem na takové dítě absolutně nepřipravená, nevzdělaná a že jsem mu vlastně už od narození nedávala to, co vzhledem ke své diagnóze potřeboval. A tak je logicky špatně, že spím, že odpočívám, že jím. Že všechen čas musím věnovat jemu, abychom to dohnali. Aby neměl ty šílené záchvaty, aby si přestal ubližovat, aby mi přestal ubližovat, aby pochopil nebezpečí, aby se naučil rozumět, aby se naučil mluvit, aby začal normálně jíst, aby mi přestal utíkat, aby se naučil hrát, aby, aby, aby, aby… Aby byl dokonalý. Abych já pro něj byla dokonalá máma. 

Dnes jsem pořád dost nepřipravená, nevzdělaná, zoufalá a potlučená, ale už vidím mnohem líp a mnohem dál. Vidím, že pro mě i pro mého dokonale nedokonalého syna je nejdůležitější, abych já pro něj byla.