Vzkaz za zeď

Před časem mi jedna maminka napsala, že autismu je jako za zeď, za kterou je dítě, ke kterému nemůžete. 

Když jsem si to zkoušela představit, hned mě napadlo, že můj syn by s tou zdí pravidelně hrál berany duc a občas se proti ní rozeběhnul. Taky by se mu opakovaně dařilo skrz tu zeď prostrčit ruce a upravit mi účes nebo fasádu. Možná by tu zeď celou olízal a pak ji vyzdobil páchnoucími abstraktními obrazy v odstínech hnědé. Možná by to udělal naopak. A rozhodně by za tou zdí křičel a výskal tak, že by se otřásala v základech.

Někdy bych si přála třeba jen na pár okamžiků nahlédnout za synovu zeď a vidět to, co on. Ale jsem jak slepá. A tak se musím spokojit s tím, co mi syn přes tu svou zeď pošle. A posílá toho tolik - pusy, rány, objetí, letmé pohledy, nesmyslné zvuky, neexistující slova, smích, strach, něhu i zoufalství.

Každý den se tomu, co ze světa za zdí přijde, snažím porozumět.

Každý den na tu zeď civím a stále míň věřím, že někdy pochopím, co je za ní.

Každý den i já za zeď tolik věcí posílám - všechnu svou lásku, naději, blízkost, klid a taky spoustu vzkazů, které syn zřejmě nikdy nezachytí.

Vloni touto dobou mi do komentářů rodiče a prarodiče autistů psali, jak by vypadal svět podle jejich dětí. Letos bych to chtěla otočit. Chtěla bych se Vás zeptat, jaký vzkaz byste svým dětem poslali za pomyslnou zeď autismu, kdybyste věděli, že ho naprosto přesně pochopí. Ráda se o to zase podělím v příbězích na den porozumění autismu.

A můj vzkaz pro syna: 

Miláčku, Tvoje radost ze života je krásná - drž se jí, i když tady pro Tebe nebudu. A ty běsy, co Tě děsí, vždycky měly začátek a konec, vždycky jednou skončí a pak bude zase dobře.

Miluju Tě! 

PS: Ponožky nejsou jídlo.