Dnes jsem se dívala na jmenování premiéra. Celá ta situace mi připomněla chvíli, kdy jsem se stala mámou autisty.
Vím přesně, že jsem seděla na gauči vedle velké plyšové opice. Naproti mě seděl na křesle manžel s čerstvými krvavými škrábanci na obličeji s naším už přes hodinu jako o život bojujícím dítětem, které se mu právě zakouslo do krku. Na dalším křesle seděla milá psycholožka a při vyslovení diagnózy se ustaraně podívala na našeho syna. Byla to tak divná chvíle.
Tak divná, jako když prezident jmenoval premiéra z akvárka. Najednou jsem tam viděla tolik paralel.
Já jsem si tenkrát totiž připadala jako nějaký právě jmenovaný premiér, který je postaven před boj s neviditelným nepřítelem, s nímž celá jeho země už dlouhou dobu bojuje. On teď dostal do rukou moc v podobě diagnózy a musí převzít odpovědnost a rozhodnout, co a jak bude dál.
Přála bych si, abych tenkrát věděla to, co vím teď. Nebyla jsem úplně hloupá a tušila jsem, že odteď bude náš život jiný. Stejně a možná ještě víc jiný než doteď. Moje tušení se přesto ani nepřiblížilo pozdější realitě.
Přála bych si, abych si od první chvíle dokázala přiznat, že to sama nezvládnu. A pochopila, že není selhání požádat o pomoc kohokoliv, komu věřím, a kdykoliv, kdy je to možné.
Přála bych si, abych na všechny přednášky a kurzy už od začátku jezdila s manželem a nemuseli jsme si informace předávat a zbytečně se kvůli tomu hádat.
Přála bych si, aby moje vědecky založené uvažování dalo dříve šanci i jiným terapiím než jen ABAterapii.
Přála bych si, abych k sobě i ke svému psychologovi byla upřímnější a hodiny v hlubokých depresích strávené na tvrdé zemi, kam jsem se tolikrát sesunula cestou z kuchyně do koupelny, dlouho neoznačovala za běžný lehce zvládnutelný depky.
Přála bych si, abych autismus od začátku nebrala jako nemoc, ze které je potřeba moje dítě vyléčit, ale jako nelehkou součást našeho života. Součást, které celý náš život musíme přizpůsobit, aby se nám s ní mohlo alespoň nějak hezky žít.
Přála bych si, abych mnohem víc vytěžila i z těch pozitivních věcí, které nám autismus přinesl, a neutápěla se tak dlouho v moři těch negativních, i když to moře je stále tak lákavé.
A přesně tohle všechno bych přála i našemu novému premiérovi.
Přála bych mu, aby si řekl důvěryhodným lidem o pomoc, kdykoliv to bude potřebovat.
Aby svůj vládní tým do všeho aktivně zapojil.
Aby dal šanci i jinému než vědeckému uvažování.
Aby byl k sobě i k nám vždycky upřímný.
Aby nám všem dovedl vysvětlit, že covid zřejmě bude součástí našich životů a my mu naše životy musíme přizpůsobit, aby se nám s ním mohlo alespoň nějak hezky žít.
A nejen jemu, ale nám všem přeju, aby jsme se v tom negativním moři neutopili.
Aby každý, kdo je toho schopný, vylezl na břeh a pomohl ostatním, kteří jsou mnohdy jen kousek od břehu, ale přes vlny pevninu nevidí.
A aby jsme na té pevnině začali těžit. Těžit něco pevného a nerozbitného, co by nás mohlo podržet a spojit.
Dneska se mi sem docela hodí napsat železo.
Krásnou železnou neděli a železné zdraví všem❤
