Člověk se učí celý život. A často ze svých chyb. Já se toho vždy nejvíc naučím při běžných věcech, které běžní rodiče se svými sedmiletými dětmi běžně dělají. Třeba jako při návštěvě aquaparku.
Tenhle článek píšu pro tři konkrétní maminky. Moc o nich nevím, vlastně jen to, že všechny jsou maminkami a jedna dokonce už i babičkou. Jedna je ředitelkou ve speciální školce, druhá jezdí na dovolenou do stejného hotelu jako my a třetí bydlí nedaleko respitního centra mého syna.
Čím víc toho o autismu vím, tím víc jsem schopná se od všech znalostí odprostit. Neustále nehodnotím co je a není projev autismu, složitě nehledám neviditelné příčiny, nelovím v paměti správné reakce a postupy, ale skutečně vnímám osobnost mého dítěte.
Mám tak jiné dítě, že musím velice často sama sobě připomínat, že moje dítě je dítě.
On není děsivá psychická porucha zvaná autismus. On není proklatě rychlá porucha zvaná ADHD. On není Mimoň, i když má podobný slovník. A i přes moje vysoké podezření téměř hraničící s jistotou není ani mimozemšťan.
On je dítě. Střídavě...
Většinu rčení, která jsem jako bezdětná považovala za moudrá, jako máma už pár let nechápu. Nechápu taky, proč už je někdo nezměnil tak, aby odpovídala skutečnosti a další generace se je mohly učit správně.
Moje dítě už tři týdny špatně spí. Přesněji řečeno nespí, a to i po lécích na spaní. A tak mám poslední dobou problém nedovolit depresi přemoct moji vůli a tři dávky antidepresiv.
Algoritmy sociálních sítí mě neustále provokují a snad každý den mi nabízejí sledování profilů, kde se snadno dějou zázraky, traumata se léčí jednou větou a vesmír je připraven splnit každému všechna přání.
"Když nemůžeš, nepřidávej. Odpočiň si."(Můj psychoterapeut)
Jakmile syn začal chodit, snažil se ho manžel tuto chlapskou záležitost naučit. Jeho snahu syn roky zdatně ignoroval, ale manžel to nevzdal a jednoho dne trpělivost růže přinesla.
A mně přinesl růže můj chlapeček.
Dneska ráno jsem musela zajet pro pečivo a trenýrky. Zvolila jsem Tesco, kde by mohlo být obojí. No a protože mě syn vytáhl z postele v půl třetí a už mě tam nevrátil, z podstatné části nákupu mám okno. A taky květináč, labuť a bagr.
Ale to nejdůležitější si pomatuju.
Když jsem s mým těžce absolvovaným nákupem mířila...
Musím se pochlubit, že jednu z nejužitečnějších věcí v mém životě mě naučil můj syn.
Musím se ale také nepochlubit, že jeho vyučovací metody jsou v rozporu se všemi principy moderní pedagogiky a vlastně i v rozporu s principy pedagogiky Jana Ámose Komenského, kterou syn asi špatně pochopil a místo "škola hrou" se řídí heslem "škola ránou".
Pro všechny rodiče, jejichž dítě je také posedlé Mickeyho klubíkem, pro všechny rodiče, kteří ve dne v noci dlouhé hodiny poslouchají pištivé hlasy Mickeho a Minnie, pro všechny rodiče, co dokáží zpaměti odzpívat a odříkat všechny díly všech řad ve všech nadabovaných jazycích, pro všechny rodiče, kteří volají: "Heeeej Ouuuuškooooo!" pokaždé, když...
Hody hody doprovody, dejte vejce malovaný,
Čas na medikaci jsme prostě nepoznali. Zřejmě proto, že díky adrenalinu jsme to nějak dávali.
Sedím naproti výchovné poradkyni v ředitelně základky a už hodinu jí vysvětluju, že jediný, co od školy chci, je schválení individuálního studia a učitele, co má rád dobrodružství a bude si chtít jednou za půl roku doplnit dávku adrenalinu a syna přezkoušet. A taky že jestli budu muset moje děťátko přitáhnout na zápis, tak nebudu ochotná platit...
Je duben - měsíc porozumění autismu.
Včera večer jsem si za zvuků šplouchání, jekotu a štěkotu jen tak lebedila v posteli, zatímco manžel se věnoval synově večerní hygieně. V tom se rozlítly dveře od koupelny, na hlavu mi skočilo mokré štěně s napěněnou houbou v tlamě, pod peřinu mi rychle zalezlo mokré nahaté dítě s obojkem v puse a za nimi se zjevil celý mokrý oblečený...
Je to pár dní, co jsem četla na FB příspěvek o tom, jak v uprchlickém centru přijímali pětiletého chlapečka s nízkofunčkním autismem v tričku od krve. Ta krev byla jeho mámy, kterou zabili, když s ním utíkala před válkou.
Mám v knihovně knihu s názvem Všechna moje poprvé. Mám v ní nalepený snímek z ultrazvuku, datum narození, datum prvního úsměvu, prvního zubu a prvního lezení. Potom, co mému dítěti vyrostl první zub a začalo ovládat své končetiny, nadepsané kolonky vůbec nedávaly smysl.
Místo prvního slova jsem dostala první facku.
Taky poslední dny tolik přemýšlíte nad tím, co po nás zůstane?
"Já si to kafe asi nedám, holky. Já bych pak nemusela usnout."
Autismus mého dítěte má mnoho těžkostí, se kterými nelze nic moc dělat. Na psychoterapii jsem se dozvěděla, že je můžu nenávidět nebo je přijmout a přizpůsobit se jim. Že není nutné tyhle těžkosti milovat nebo uctívat. Jen přijmout.
Náš obrovský obrovsky flegmatický pes nás navždy opustil. Zvažovali jsme, zda si pořídíme dalšího velkého vycvičeného psa, asistenčního psa nebo malé pokojové štěně. Po dlouhém studování všech možných článků o soužití autistů a psů jsme se rozhodli pro třetí možnost.
A taky těm, co mají tu moc to změnit a jen přihlíží!
Tenhle článek měl původně být o dítěti s autismem a jeho emocích. Měl začínat větou, že každý člověk má emoce. Jenže jsem nemohla psát dál.
Když jsem poprvé slyšela, že můj syn má poruchu autistického spektra, chtěla jsem nahlédnout do budoucnosti. Chtěla jsem vědět, jaký život povedeme. Chtěla jsem pochopit. Uklidnit. Chtěla jsem vědět, že se budoucnosti vůbec dožijeme.
"Já vlastně už nevím, jestli si můžu věřit. Jestli už mi náhodou nepřeskočilo. Sama sebe nepoznávám. Měním se tak rychle, že si toho ani nestíhám všímat. Reaguju jinak, hodnotím jinak, mám jiný názory. S manželem si nerozumím, s nikým si nerozumím. Ani s našima, ani se ségrou. A kamarádi? Žádní už nejsou. A v práci to je taky katastrofa. Včera...
Posledních pár dní se řeší, že všichni lidi můžou konečně svobodně do hospody. Jako vážně? Moderátorka s předsedou senátu vážně řeší, že lidi můžou do hospody?A reportáž s tatínkem, jehož rodina není očkovaná a konečně může s dětmi do hospody?
